27. 2. Zabydlování

 Své předcházející blogy jsem psával jako deník, třeba se k tomu tady taky dopracuju 😉 

Takový zvláštní pocit po příjezdu. Domeček je přesně tak malý dle popisu, akorát aby se vešlo jedno dvojlůžko a druhé improvizovaně udělané ze spartakiadnich lehatek. Skříň, lednička, malý kuchyňský koutek, jo půjde to, i když litinový elvařič už je nezvyk. A sprchozachod, vše neoslňující, ale funkční a všeobecně ok. Nadstandardní je ovšem velká krytá terasa, kde je vše z masivního bambusu od podlahy přes nábytek až po střechu, tedy fakticky obýváček s famózní vyhlídkou na moře. Ok, bydlíme. Při rozměňování na motoriku jsem koupil vodu a pivko. Další potřeba zajištěna. 

Za jídlem se vydáváme do nedaleké vesničky Esperanza. Nejdříve procházíme sousední "turistickou" zonou, zahrnující hostel a chatičkový "resort" zjevně šitý na tuzemské klienty. Četné tradiční obchůdky-kiosky sari sari, kde mají všechno a nic podél prašné cesty, která nás podel plažového pobřeží nakonec dovede po 3/4 km k betonové hlavní cestě a centru vesnice. Míjíme (zatím) školu i opuštěnou a na místní poměry megalomanskou patrovou stavbu hotelu, restaurace i dalších turistických služeb a nakonec se uchylujeme do místní restauračky typu "hrncarna", kde kromě několika neznámých jídel v těch hrncich (no riskujte s dětmi, co vlastne budou chtit jíst) jsme vsadili na jistotu smaženého kuřete servírovaného v igeliťaku. CocaCola uchlacholila děti a pivko SanMigue alias "myšáček" nás velké. Původní ochutnávka jídla se trochu zvrhla a tak jsme museli přikoupit ještě něco na večeři. Plus něco jako žehlení v pekárně. 

Jenže zatímco já se zabýval prozaickymi potřebami dle Maslowa, Ma už žhavila bezdráty a zařídila, že na zítra v 10:30 pro nás přijede motorikša a vezme nás do školy na prohlídku a případne i zápis. Na pomoc nám byla kamarádka domácích, učitelka na jiné střední škole (Ostrovy Camotes jsou malá komunita, cca 60 000 obyvatel, takže lidi z jednoho oboru se tu celkem nepřekvapivě) znají. Ta se stavila ještě odpoledne, když 4M byly na pláži, nechtěla se se mnou moc bavit a raději šla za Ma na pláž, aby domluvily detaily na zítra.

Večeři jsem vyřešil bez problémů (viz výše), gurmetce Míše jsem udělal radost banánovým kečupem (kdyby to tam nebylo napsané, nikdo by nepoznal) a protože jetlag stále fungoval, byl závěr večera trochu nervózní.

Cesta (25. - 27. 2)

Cestování v tlupě našich rozměrů už začíná být zajímavou výzvou. Už taxi na letiště byl problém. "Statenice už nejsou Prahaaaa, kde platí pro taxi výjimka jízdy dětí bez sedačky", sdělila mi slečna z dispečinku áček, "Nevim, kdo to s vámi riskne, ale existuje nějaká přeprava se sedačkami, to najdeteee...". Existovala, vskutku, mikrobus za 1500 Kč, což v našem případě je asi 200 Kč/km. Zkrátím to, po různých šílených nápadech, přece jen se živím logistikou, vypomohli naši skvělí horní sousedi, kteří sbalili v neděli v 8 ráno svoje mimčo Emilku a jeli s námi svým autem, aby mohli odvézt zpět naši Mazdu domů. 

Když pominu různé zabíhání větších děcek v různých částech letiště proběhla Ruzyně bez problémů. S tím, že vysypu veškerou techniku z batůžku (2nb, monitor, tablet, 4 telefony a čtečku se dvěma powerbankami jsem nějak počítal, ale že budu muset vyndat Mikýše z nosítka, to mi hlava nebrala (ne nešel do rentgenu, jen nosítko je vlastně taky opasek...). 13 hodin letu, tolik teď trvá let do Taipeie kvůli rusácké válce (místo přímého letu je to vlastně oblouk spodem přes Turecko, Indii a Čínu), se díky příznivím podmínkám zkrátilo jen na 11 a půl. No ale i tak. Samozřejmě s Mikýšem to nebyla taková idylka, jak ukazuje jeho fotka v košíku (pardon, odborně bassinet), zde strávil menší polovinu cesty, ale rozhodně to nebyl ani žádný průšvih (i když Ma by k tomu asi řekla své, třeba sem taky někdy něco přidá), do plusu šlo i to, že sezení vedle Markéty s Mikešem zůstalo volné (my ostatní jsem seděli v řadě za nimi. No a ti dva velcí se přicucli k obrazovkám všeho druhu a i Míša si za chvilku našla nějakou pohádku či hru. Jenom Martin odmítl akceptovat uměle vnucenou noc (posun byl + 7 hod proti času) a ani nezdříml, obrazovky jsou obrazovky. Míša aspoň trošku. V Taipei jsme doufal, že si v klidu salonku trošku zdřímnou, ale dokázala to na chvilku opět Míša. Stejně tak zabrala na 2,5hodinovém letu na Cebu, vylepšeném hodinovým zpožděním na odletu. Martin zase nic, již na předcházejícím letu propadl pasijánsu... 

Po dvaceti hodinách cesty a s časovým posunem 7 hod jsme se v pondělní poledni objevili na Cebu Naši AirBnB hostitelé na Camotes už nám předtím navrhli, abychom přespali v jejich domě (oni sami jsou tč v Evropě, ale smozřejmě, jak je místním obyčejem, mají hospodyni, která se jim stará o dům)), což jsme akceptovali a asi to byl dobrý nápad, protože nás čekal ještě 3hod trajekt na Camotes. Martin při čekání na taxi doslova zhasnul - usnul v Mikešových golfáčích a nebyl k probuzení, ani když jsme jej přenášeli do mikrobusu. Probudil se až po půlhodinové cestě zakončené blouděním taxikáře, které nám dalo ne příliš vítanou vyhlídkovou jízdu. Měli jsme pak "volné" odpoledne, různě jsme dospávali, drobný nákup ve spíše vesnickém okolí apod. Jetlag je protivná věc, za ta léta jsem si pro sebe osvojil různé triky, jenže... s dětmi je to jinak. Jatlag jako takový je problém a obecně míra problémů roste exponenciálně s počtem dětí. A menším dětem se prostě neosvětlí, co by v dané situaci měly dělat. A Mikulášovi už vůbec ne... Takže když jsem ve volné chvíli klimbnul na venkovní terase, vypadl mi z ruky notebook a "mírně" se mi křápl displej. ještě že tu mám druhý monitor. Večer první výpad směrem k lokálnímu centru, spánkem osvěžené dětičky řešily každou zváštnost a nakonec jsme zapadli do hospůdky hrncárny, objednali spoustu talířků, z nichž většina dětem nechutnala, sdružili se s místními (Mikeš se asi vrátí domů značně olíbaný, místňáci bez rozdílu pohlaví jsou z bílého mimina naprosto hotoví), vypili spoustu piva a koly a ještě na zpáteční cestě robátka vyžmudrala zmrzlinu s tím, že se musí naučit příslušné anglické slovíčko.

Ráno dle plánu přijel další taxík a po čtvrthodině jsme byli v přístavu Liloan. Než jsem stihl v 7-11 koupit hotdogy (pak je 2M nechtěly, anžto byly sladké, pálivé či jinak nedobré), už nás hnali na trajekt. Na tříhodinovou plavbu čekala lodička, zjevně sekáč z čínsky mluvící země (nejsem si jist, zda by vyhověla pro linku Paros-Punta - Antiparos), ale moře bylo příznivé, kvůli Míše jsem sice aktivoval igeliťák, ale nebyl potřeba. U lodičky čekala ubytovateli objednaná motorikša (i jejich zdejší prázdninový domeček má svou správkyni) a po necelé půlhodině jsme byli v místě, které se pro příštích 5 týdnů stane naším domovem.

Proč tady a teď ?

Nápad byl Markéty. Zalíbila se jí myšlenka pobýt někde delší dobu, aby se dětem rozšířily obzory a zažily cizí zemi víc jako mistňáci. Tedy včetně toho, že Martin tam půjde do školy a Miška pokud možno i do školky. No nechtělo se mi, z řady důvodů, ale znáte to... Nakonec jsem zatroubil na ústup a věnoval se přípravě v mezích přijatelných zejména vzhledem k mojí práci.

Od samého začátku bylo jasné, ze vybrané místo musi byt na pláži s mořem alespoň 28 °C (nižší teplotu Ma nesnese), obklopenou kokosovými palmami a banánovníky (finálním kritériem se ovšem ukazala kvalita zpracovatelského průmyslu cukrové třtiny). Nejprve byla v hledáčku Malajsie, díky jednomu blogu české rodiny, která už tam několik lež žije a pro Markétku byl nejspíš prvotní inspirací. Odtud  jsme přesunuli pátrání do Indonésie, na ostrov Lombok, kde to známe a dokonce jedna česká nadace podporuje  místní školu, ale nakonec to vyhrály Filipíny. A samozřejmě jejich část Střední Visayas, což jsou místa, která máme částečně prozkoumané z předcházejících příprav i realizace zájezdů. Měl jsem už kdysi připravené cykloFilipíny II, a jejich součástí bylo i souostroví Camotes, jen tři hodiny lodi od mezinárodního letiště Cebu-Mactan. Když jsem se ponořil do webového průzkumu, až mne zaskočilo, že zajímavé ostrůvky se těší pouze spíše omezené domácí turistice a zcela je pomíjejí hordy backpackerů devastující místní život na jiných ostrovech skupiny Visayas. A bylo to, mohla nastoupit provozní rutina... Letenky, ubytování, trajekty...

A sotva jsme měli základ, jelo se dál. Školu pro Martina si vzala na starost Ma: spojila se s ubytovateli, získala od nich kontakt a vše vyvrcholilo motivačním dopisem do školy. Spáchala jej takovým způsobem, že se zalíbil a že prý už se na nás těší...

Zdravotní příprava už nebyla taková veselá činnost, Filipíny jsou prostě tropy a tak tu je prostě všecko, v riziku vyjádřeným menším či procentem. A při pojmu "tropická medicína kojenců" si každý doktor děckař poklepe na čelo... No, prostě jsme zkontrolovali a dodělali základní očkování a od té doby se snažíme nebýt paranoidní. 

Termín byl kompromisem kompromisů. Maximum pobytu s minimem absence Martina ve škole. Takže začínáme Martinovými jarňáky a končíme velikonočním volnem. Tím se z 5 1/2 týdnů pobytu stanou 4 týdny absence. Naštěstí Martinova škola bere tuto akci bere spíše jako příležitost než hrozbu pro něho. No a já si v práci domluvil "remote office", i v rámci Adventury je to novota, s tím, že když to neklapne, tak je to holt dovolená.