Školákem na Filipínách

Jsou chvíle, kdy prostě máte pocit, že je potřeba život někam postrčit. 

Krátce po narození Martina se mi vše obrátilo vzhůru nohama. Byl tu nový tvor. Malý a roztomilý, mnou milovaný, ale byl tu pořád! Osobní potřeby a záliby včetně cestování šly stranou. Miloš v tom měl jasno. Po narození dítěte žena sedí první rok(y) doma a věnuje se péči. Tak je to přeci od přírody zařízené. Naše představy se zjevně významně lišily. Stála přede mnou výzva velikosti afrického slona. Životní, osobní, partnerská, rodičovská, rodinná... 

Jak čas běžel, hledala jsem různé zdroje informací a inspirací, jak žít s dětmi takový život, který jsem si představovala. Postupně jsem nacházela a snažila se inspirovat také Miloše :) Atmosféra se nenápadně uvolňovala, Martin rostl a přicházela další životní zpestření. Narodila se Míša, přišel covid s lockdowny a pak se narodil Mikuláš. V září 2023 začala Martinova školní docházka. "A je to v pytli", proběhlo mi hlavou. "Teď už se nikam jako cestovatelé nevypravíme. Ale počkat, nenene, chce to jen přemýšlet!"

V hlavě se mi začaly vynořovat možnosti a způsoby kombinující nastřádaná data. Potřeba postrčit život kupředu a vyrazit za poznáním sílila. Výuku v české škole zvládal Martin hravě. Zaostání během případné nepřítomnosti tak nehrozí. Co tedy výpravu pojmout více staticky? Sbalíme náš cirkus a přesídlíme ho se do jiné části světa. Martin bude navštěvovat školu, Míša školku. Děti se na chvíli ponoří do jiného světa, poznají odlišnou kulturu "zevnitř" a my vyskočíme z každodenní rutiny. Otázkou tedy zůstalo na jak dlouho a kam vyrazit? Optimální délkou pobytu, kterou si můžeme dovolit a zároveň dává smysl pro daný účel, se jevil jeden měsíc. Děti procítí jinou kulturu a zjistí jak je důležité umět se dorozumět a bez ohledu na kulturu si vzájemně porozumět. Lokalita měla tři základní parametry - teplé moře, tropické klima a kontakt vedoucí k zajištění školy :) Energie se soustředila na Asii.

Prvotní volba padla na Malajsii. Kontaktovala jsem rodinu, která zde žije a děti chodí do školy. "Chcete přijet jen na měsíc? Vaše děti určitě neznají zdejší vzdělávací systém, který by určitě nezvládli. Celé je to nějaká blbost." Tak nějak zněla ve zkratce odpověď. Dobrá, hledám tedy dál. Nitka přes kamarády kamarádů vedla na Bali. Následoval další pokus sestávající z několika telefonátů. "Chcete dorazit už za 2 měsíce a nemáte nic domluvené dopředu? Najít takto narychlo školku natož školu bude asi složité. Kvůli válce je tu hodně Rusů. Lombok? Tam jsou muslimové. Je to volba, kterou teď hledáte?". Vše opět znělo nějak divně složitě. Pořád to není ono, říkám si. "A co Filipíny?" blesklo mi hlavou. Tam to známe, mám tam pár kontaktů, jsou to křesťané, umí anglicky, jsou velmi vstřícní a pozitivní.... To bude ono! Přípravné akce se rozjely.

Miloš vybral souostroví Camotes Islands a přes AirBnb našel krásný plážový bungalov. Už z fotek idylka :) "A co ta škola?", ptám se. "Podívej, nedaleko je základka, tam by mohl Martin chodit i pěšky", zněla první informace vyčtená z mapy. Základní informace o možnostech přihlášení dětí do zdejšího systému jsem získala od známé ze San Carlos na ostrově Negros. Když se ale naši ubytovatelé pochlubili, že mají také tři děti, bylo jasno. Ti přeci musí vědět něco o školách. Byl to pro mě jednoznačný signál, že by nám mohli s integrací pomoci. A skutečně tomu tak bylo, což se ukázalo v následující komunikaci. Musela jsem objasnit, že nepotřebujeme oficiální výstupní report, vysvědčení ani nic podobného, ale jde nám opravdu jen o hlubší nahlédnutí do jiné kultury a poznání odlišností světa. Průvodní dopis, o který jsme byli požádáni, nám zajistil předběžný souhlas s přijetím. 

Po příjezdu jsme se setkali s Jessicou. Kamarádka ubytovatelů a zároveň učitelka na střední škole ve městečku Union byla klíčovou osobou v propojení se školu.  Domluva byla rychlá. Následující den nás čeká ředitelka soukromé školy v San Franciscu. Probouzíme se kolem 9:00 a již v  10:30 nás vyzvedává motorikša. Po příjezdu proběhne prohlídka školy, seznámení s námi a s dětmi, seznámení s třídní učitelkou a učitelkou místní školky. Vše do sebe zapadlo. Martin byl přijat jako "visitor" do Grade 1 -  první třídy a Míša do Kindergarten 2 - druhé třídy školky v soukromé škole Camotes Hillside Academy hovorově nazývané "čá".

 

Den školáka je tu celkem náročný. Výuka začíná v 8:00 (rozvrh je dokonce psaný již od 7:15) a končí v 16:00. Vzdálenost školy od našeho bungalovu je 15km. Školním autobusem překoná Martin tuto vzdálenost za 40 minut. Z našeho městečka je odjezd v 6:30 z hlavni silnice. Domeček, který je teď naším domovem leží na pobřeží a s hlavní silnicí ho spojuje cca 1km dlouhá prašná cesta. Pěšky lze tuto vzdálenost překonat i s dětmi přibližně za 15 min. Budíček tak vychází krátce před 6:00.

  

Výuka v první třídě sestává z: Math - Matematiky, AP - Dějiny lokální a světové, Filipino - Filipínština, M.T.B - výuka lokálního visajského jazyka, English - Angličtina, MAPEH - Hudební nauka+umění+tělesná výchova+zdravověda, Reading supervision - čtení s asistencí, ESP- výuka životních a společenských hodnot - socializace a chování společnosti, Daily routine - pomoc při uklízení třídy, vytírání, uspořádání lavic apod.

Ve škole se Martin začlenil velmi rychle. Míša trochu pozvolněji. S ředitelkou jsme se během krátkého rozhovoru dohodli, že docházka obou dětí začne v pondělí a dopravu zajistí školní autobus. Pak ale Martin zaslechl o testu z matematiky již tento čtvrtek a mě tak nezbylo než se domluvit s třídní učitelkou, zda by se mohl zúčastnit. Teacher Dan, jak nazývají třídní učitelku zdejší první třídy, byla stejně vstřícná a přátelská jako většina Filipínců. Martin tak mohl předvést svou silnou stránku hned u prvních místních zkoušek :)

Ve čtvrtek jsme dle domluvy čekali s Martinem na hlavní silnici u stanice s pitnou vodou. Autobus měl 10 minut zpoždění, ale přijel :) Ve škole pokračovalo domlouvání ohledně daného dne. Neplatil sice klasický rozvrh, ale výuka byla i tak až do odpoledne. "Školní autobus odjíždí v 16:00 a pokud Martin zvládne jet hned sám, může zůstat celou dobu", zněl návrh od Teacher Dan. Nebyl by to Martin, kdyby tuto nabídku odmítl :) Ještě zbývalo domluvit odvoz pro mě a Mikuláše, který celou dobu vzorně spal v nosítku. Vstřícnost a starostlivost Filipínců na sebe opět nenechaly čekat. Než jsem se stačila zeptat, kde tu seženu motorikšu, domluvila mi Teacher Dan soukromou jízdu s jedním z řidičů školních autobusů. Hned první den jsem tak odjížděla ze školy již v 8:30 a Martin vplul neohroženě do místních školních vod.

 V 16:50 jsme tak uvítali malého objevitele po prvním dni školy zpět v našem městečku na hlavní silnici, abychom ho unaveného, ale hrdého, doprovodili pobřežní cestou domů :)

1. 3. Obyčejný den

Den úplně obyč, řek bych takový "vložený". Předevčírem jsme zapsali Martinovi školu, včera se do ní v rámci kvartálních zkoušek podíval na celý den (až se odhodlá, třeba Ma popíše, jak to bylo na místě a nasdílí fotky a videa od pí učitelky, které tají i přede mnou ;-) ). Od pondělka již vypukne pravidelný školní režim. Takže dnes taková mezipohoda. Po snídani vyrazila Ma s Mikulášem a Míšou na pláž, Martin se rozhodl zůstat se mnou v chládku domečku. "Po snídani" je tak trochu eufemismus, znamenalo to po jedenácté dopo ;-) Martin nechtěl, trochu jsem ho chápal, ty polední tepla mi taky moc nekonvenují na sluníčku, bylo totiž klasické středomořské azuro (viz obr). Ale on toho využil k tomu, aby si zapařil pasijáns, který někde objevil. A já měl konečně pár hodin čas na souvislou práci, který jsem zatím přikrádal po půlhodinách. 

Polední nasycení jsme nějak ošulili, stihl jsem si skočit do moře (podle mne má 27-28 °C, stále prý je na Ma studené a vydrží v něm max 1/2 hod) a na čtvrtou jsme si pozvali Brewyho rikčšáka, abychom zásadněji řešili zásobování. Vyrazili jsme do supermarketu. je to  nějaká místní síť samozřejmě na kraji SanFran, čilo tradiční cestou, kterou jsme již několikrát jeli. Šopink není asi nutno popisovat, prostě souboj s lokálními špecifiky versus naše potřeby. Tak se stalo, že máme špagety v akčních balíčcích s omáčkami asi na dva měsíce, no a nekup konzervičku tuňáka za 25 P (10 Kč)... Taky jsme při nákupech potkali paní učitelu, která nás uvedla do Martinovy školy. No tříkolka se prohnula a moje karta taky (zde v premiéře, funguje, s keší nevyjdeme). Nakonec jsme ještě zajeli na tržiště pro ovoce a zeleninu, nakoupili u stánku smažené kuře významně chutnější než u nás ve vsi, a salát z mořských řas pro Ma (nakonec doma se ukázalo, že byl ostřejší a tak na mne víc než půlka zbyla...). Brewy si řekl 600 P za svezení, což je zatím minimum. Jeli jsme s ním už 3x, v podstatě pod.bnou trasu: poprvé z přístavu jednosměrně 600 P, podruhé škola s čekáním tam a zpět 1000 P. No a teď toto :), asi už se propracováváme k místňáckým cenám.

Víkend před námi. Jak postupně řešíme provozní problémy, dostáváme se k dopravě. Veřejná zde neexistuje, nejspíš. Jeepneye jsme viděli, ale spíše nepravidelně. Jediné, co funguje, jsou schoolbusy (pro nás nepoužitelné a taxi tříkolky, ukázka ceny výše. Anebo si pronajmout skútr, výchozí denní nabídka činí 400 P. Ma mi představila vizi, jak se na něj vejdem všichni. Místňáci běžně jezdí ve třech, někdy i ve čtyřech. Moc se mi to nelíbí, ale nejspíš do dopadne jako vždycky.

V okolí je živo. Přijela mládež na víkend, baví se karaoke a řevem na pláži. Nejspíš je z velkoměsta Cebu City, anžto nezdraví a blbě kouká. Některé principy jsou nadnárodní až globální.    

28. - 29. 2. Back to school!

Půl jedenácté vypadá jako pozdě, ale jetlag je jetlag. Prostě nestíhali jsme. Červená rikša, čili ta co nás sem dovezla, dorazila přesně. Tady si zaslouží poznámku můj dojem, jak už rychle vzniká naše místní komunitní bublinka zásluhou ubytovatelu, jež jsme dosud neviděli, ale i místních poměrů: kromě hospodyně už máme i "svého" rikšáka i spřátelenou osobu, která nás bere do školy.

Škola (Camotes Hillside Academy) je vlastně nedaleko přístavu Poro, kam jsme včera připluli. Je to soukromá škola. Ne že bychom ji museli mít i tady, ale místní byli toho názoru, že bude méně svázána byrokratickými předpisy a pravidly než škola státní ohledně zápisu. A nejspíš tomu tak bylo. Na plánovanou návštěvu státní školy už nedošlo a vše šlo ráz na ráz. Krátký rozhovor s milou starší ředitelkou, pak už s třídními učitelkami mateřské školy i první třídy. Vše ve velké pohodě a za zvědaveho zájmu děti, které už si po chvíli dávaly s Martinem placáky. Tady stoji za zmínku, že zdejší systém v podstatě integruje ZŠ a MŠ, no a tato škola má navíc i střední školu, takže zdejší děcko zde může strávit celkem 2+9+4=15 let. No a druha odbocka: zjevně zde vládne matriarchat, podobně jako včera i dnes mne zmíněné dámy víceméně ignorovaly a vše řešily s Ma. Moje role byla vyplnit přijímací formuláře... no a samozřejmě zaplatit. Pro ortodoxní feministku Ma vyznávající (téměř) absolutní zaměnitelnost žen a mužů to bylo poněkud překvapující. Jediní pánové ve škole byli sekuriťáci a řidiči všech možných dopravních prostředků. 

A zatímco jsem se zabýval nepodstatnou administrativou (pro zajímavost zápisné plus 1 měsíc školneho v pesos (1 P = 0,40 Kč): Míša 480+650, Martin 480+860). Ještě k tomu pribude 1400/dite za měsíční schoolbus, asi první položka, která je tu dražší než u nás), Ma zjistila, že zítra jsou kvartálni zkoušky (filipino, angličtina, matematika) a ač má Martin nastoupit až v pondělí, zítra se jich zúčastní. Tedy filipino nejspíš vynecháme.

Na zpáteční cestě jsme se stavili v hlavním městečku San Francisco, zde žoválně zvané SanFran. Domluvili jsme si s již naším rikšákem Brewym, že nas vyzvedne za dvě hodiny po obědě a nákupech. Restauračka evropsky středomořského stylu byla dobrá a na místní poměry opravdu drahá, oběd ve 4 byl za 1800 P.  Skoro jak naše útrata ve škole. Udělali jsme i nějaké nákupy, děti zmrzlinu (corneto za 25 P) a jeli domů a tedy i k moři.

Večer první "normální" jídlo, špagety s kečupem vylepsenym česnekem a oreganem sice není neco, čím by se dalo extra chlubit. Ale misky zůstaly po jidle prázdné a já si aspoň na té jednoduchosti ověřil, co můžu čekat od vybaveni kuchyně. Ten litinový vařič v kombinaci s vyboulenou pánvi je masakr.

V jednu místního času začínalo pohárové derby, ovšem naše tv mi odmítly interetovy přenos z důvodu regionálních práv a tak jsem jen v textovem online sledoval tu šílenou změnu z 2-0 na 2-3. Ta partička z Letné se prostě bez penalty na konci zápasu neobejde.

Usnul jsem tedy po čtvrté a tak jsem jen v mrákotnem polospanku vnímal, jak se Ma s kluky chystá na školní bus s odjezdem v 6:30. Večer jsme rozebrali co a jak bude s návratem a proto mne trochu překvapilo, když se Ma s Mikešem objevili už v devět zpět. S tím že Martin se vrátí sám školním buse odpoledne. V tu chvíli mi to došlo. Martin-pojede-přes-půl-hodiny-sám-busem-na-Filipinách! Samozřejmě že jsme s tím dříve počítali, Martin i doma není žádné pražátko vyžadující mamataxi, busem jezdí běžně i s přestupem, ale přece jen na mne dolehlo, že to přišlo tak rychle. No, samozřejmě že vše bylo ok, když jsme odpoledne u plnící stanice vody na něj čekali, vypadl velmi spokojeně a ještě mával autobusu plný dojmů. 

Test z matiky ok, prý řešil v hodině nějaké další příklady a děti mu tleskaly. Taky si přinesl drobnou oděrku z nějaké hry. Výsledek angličtiny bude zítra. A normální škola od pondelka, jak bylo domluveno.

No a my přes den? Snažil jsem se se vystrnadit zbytek M na pláž, abych se konečně pustit do soustavnější práce, zatím jsem kradl čas po pulhodinkach. Povedlo se.

Večer jsem spáchal míchaná vejce vylepšená konzervičkou trhaného hovězí a okurko-rajským salátem. Jednoduché, ale když jsou kvalitní suroviny, tak i efektní, zvlášť vejce a okurky byly netušené chutě i vůní. A investice do importniho oliváče (300 P/ 250 ml ... uaah) se přece jen vyplatila. 11 vajec prý bylo málo...

P.S. Někteří se ptají, jak stíhám psát blog se 3 dětmi. Jednoduché: i doma trpím stařeckou nespavosti, stačí mi 4-5 hod spaní. V 9, nejpozději v 10 všichni zalehnou a já mám 4 hoďky pro sebe 😜 

27. 2. Zabydlování

 Své předcházející blogy jsem psával jako deník, třeba se k tomu tady taky dopracuju 😉 

Takový zvláštní pocit po příjezdu. Domeček je přesně tak malý dle popisu, akorát aby se vešlo jedno dvojlůžko a druhé improvizovaně udělané ze spartakiadnich lehatek. Skříň, lednička, malý kuchyňský koutek, jo půjde to, i když litinový elvařič už je nezvyk. A sprchozachod, vše neoslňující, ale funkční a všeobecně ok. Nadstandardní je ovšem velká krytá terasa, kde je vše z masivního bambusu od podlahy přes nábytek až po střechu, tedy fakticky obýváček s famózní vyhlídkou na moře. Ok, bydlíme. Při rozměňování na motoriku jsem koupil vodu a pivko. Další potřeba zajištěna. 

Za jídlem se vydáváme do nedaleké vesničky Esperanza. Nejdříve procházíme sousední "turistickou" zonou, zahrnující hostel a chatičkový "resort" zjevně šitý na tuzemské klienty. Četné tradiční obchůdky-kiosky sari sari, kde mají všechno a nic podél prašné cesty, která nás podel plažového pobřeží nakonec dovede po 3/4 km k betonové hlavní cestě a centru vesnice. Míjíme (zatím) školu i opuštěnou a na místní poměry megalomanskou patrovou stavbu hotelu, restaurace i dalších turistických služeb a nakonec se uchylujeme do místní restauračky typu "hrncarna", kde kromě několika neznámých jídel v těch hrncich (no riskujte s dětmi, co vlastne budou chtit jíst) jsme vsadili na jistotu smaženého kuřete servírovaného v igeliťaku. CocaCola uchlacholila děti a pivko SanMigue alias "myšáček" nás velké. Původní ochutnávka jídla se trochu zvrhla a tak jsme museli přikoupit ještě něco na večeři. Plus něco jako žehlení v pekárně. 

Jenže zatímco já se zabýval prozaickymi potřebami dle Maslowa, Ma už žhavila bezdráty a zařídila, že na zítra v 10:30 pro nás přijede motorikša a vezme nás do školy na prohlídku a případne i zápis. Na pomoc nám byla kamarádka domácích, učitelka na jiné střední škole (Ostrovy Camotes jsou malá komunita, cca 60 000 obyvatel, takže lidi z jednoho oboru se tu celkem nepřekvapivě) znají. Ta se stavila ještě odpoledne, když 4M byly na pláži, nechtěla se se mnou moc bavit a raději šla za Ma na pláž, aby domluvily detaily na zítra.

Večeři jsem vyřešil bez problémů (viz výše), gurmetce Míše jsem udělal radost banánovým kečupem (kdyby to tam nebylo napsané, nikdo by nepoznal) a protože jetlag stále fungoval, byl závěr večera trochu nervózní.

Cesta (25. - 27. 2)

Cestování v tlupě našich rozměrů už začíná být zajímavou výzvou. Už taxi na letiště byl problém. "Statenice už nejsou Prahaaaa, kde platí pro taxi výjimka jízdy dětí bez sedačky", sdělila mi slečna z dispečinku áček, "Nevim, kdo to s vámi riskne, ale existuje nějaká přeprava se sedačkami, to najdeteee...". Existovala, vskutku, mikrobus za 1500 Kč, což v našem případě je asi 200 Kč/km. Zkrátím to, po různých šílených nápadech, přece jen se živím logistikou, vypomohli naši skvělí horní sousedi, kteří sbalili v neděli v 8 ráno svoje mimčo Emilku a jeli s námi svým autem, aby mohli odvézt zpět naši Mazdu domů. 

Když pominu různé zabíhání větších děcek v různých částech letiště proběhla Ruzyně bez problémů. S tím, že vysypu veškerou techniku z batůžku (2nb, monitor, tablet, 4 telefony a čtečku se dvěma powerbankami jsem nějak počítal, ale že budu muset vyndat Mikýše z nosítka, to mi hlava nebrala (ne nešel do rentgenu, jen nosítko je vlastně taky opasek...). 13 hodin letu, tolik teď trvá let do Taipeie kvůli rusácké válce (místo přímého letu je to vlastně oblouk spodem přes Turecko, Indii a Čínu), se díky příznivím podmínkám zkrátilo jen na 11 a půl. No ale i tak. Samozřejmě s Mikýšem to nebyla taková idylka, jak ukazuje jeho fotka v košíku (pardon, odborně bassinet), zde strávil menší polovinu cesty, ale rozhodně to nebyl ani žádný průšvih (i když Ma by k tomu asi řekla své, třeba sem taky někdy něco přidá), do plusu šlo i to, že sezení vedle Markéty s Mikešem zůstalo volné (my ostatní jsem seděli v řadě za nimi. No a ti dva velcí se přicucli k obrazovkám všeho druhu a i Míša si za chvilku našla nějakou pohádku či hru. Jenom Martin odmítl akceptovat uměle vnucenou noc (posun byl + 7 hod proti času) a ani nezdříml, obrazovky jsou obrazovky. Míša aspoň trošku. V Taipei jsme doufal, že si v klidu salonku trošku zdřímnou, ale dokázala to na chvilku opět Míša. Stejně tak zabrala na 2,5hodinovém letu na Cebu, vylepšeném hodinovým zpožděním na odletu. Martin zase nic, již na předcházejícím letu propadl pasijánsu... 

Po dvaceti hodinách cesty a s časovým posunem 7 hod jsme se v pondělní poledni objevili na Cebu Naši AirBnB hostitelé na Camotes už nám předtím navrhli, abychom přespali v jejich domě (oni sami jsou tč v Evropě, ale smozřejmě, jak je místním obyčejem, mají hospodyni, která se jim stará o dům)), což jsme akceptovali a asi to byl dobrý nápad, protože nás čekal ještě 3hod trajekt na Camotes. Martin při čekání na taxi doslova zhasnul - usnul v Mikešových golfáčích a nebyl k probuzení, ani když jsme jej přenášeli do mikrobusu. Probudil se až po půlhodinové cestě zakončené blouděním taxikáře, které nám dalo ne příliš vítanou vyhlídkovou jízdu. Měli jsme pak "volné" odpoledne, různě jsme dospávali, drobný nákup ve spíše vesnickém okolí apod. Jetlag je protivná věc, za ta léta jsem si pro sebe osvojil různé triky, jenže... s dětmi je to jinak. Jatlag jako takový je problém a obecně míra problémů roste exponenciálně s počtem dětí. A menším dětem se prostě neosvětlí, co by v dané situaci měly dělat. A Mikulášovi už vůbec ne... Takže když jsem ve volné chvíli klimbnul na venkovní terase, vypadl mi z ruky notebook a "mírně" se mi křápl displej. ještě že tu mám druhý monitor. Večer první výpad směrem k lokálnímu centru, spánkem osvěžené dětičky řešily každou zváštnost a nakonec jsme zapadli do hospůdky hrncárny, objednali spoustu talířků, z nichž většina dětem nechutnala, sdružili se s místními (Mikeš se asi vrátí domů značně olíbaný, místňáci bez rozdílu pohlaví jsou z bílého mimina naprosto hotoví), vypili spoustu piva a koly a ještě na zpáteční cestě robátka vyžmudrala zmrzlinu s tím, že se musí naučit příslušné anglické slovíčko.

Ráno dle plánu přijel další taxík a po čtvrthodině jsme byli v přístavu Liloan. Než jsem stihl v 7-11 koupit hotdogy (pak je 2M nechtěly, anžto byly sladké, pálivé či jinak nedobré), už nás hnali na trajekt. Na tříhodinovou plavbu čekala lodička, zjevně sekáč z čínsky mluvící země (nejsem si jist, zda by vyhověla pro linku Paros-Punta - Antiparos), ale moře bylo příznivé, kvůli Míše jsem sice aktivoval igeliťák, ale nebyl potřeba. U lodičky čekala ubytovateli objednaná motorikša (i jejich zdejší prázdninový domeček má svou správkyni) a po necelé půlhodině jsme byli v místě, které se pro příštích 5 týdnů stane naším domovem.

Proč tady a teď ?

Nápad byl Markéty. Zalíbila se jí myšlenka pobýt někde delší dobu, aby se dětem rozšířily obzory a zažily cizí zemi víc jako mistňáci. Tedy včetně toho, že Martin tam půjde do školy a Miška pokud možno i do školky. No nechtělo se mi, z řady důvodů, ale znáte to... Nakonec jsem zatroubil na ústup a věnoval se přípravě v mezích přijatelných zejména vzhledem k mojí práci.

Od samého začátku bylo jasné, ze vybrané místo musi byt na pláži s mořem alespoň 28 °C (nižší teplotu Ma nesnese), obklopenou kokosovými palmami a banánovníky (finálním kritériem se ovšem ukazala kvalita zpracovatelského průmyslu cukrové třtiny). Nejprve byla v hledáčku Malajsie, díky jednomu blogu české rodiny, která už tam několik lež žije a pro Markétku byl nejspíš prvotní inspirací. Odtud  jsme přesunuli pátrání do Indonésie, na ostrov Lombok, kde to známe a dokonce jedna česká nadace podporuje  místní školu, ale nakonec to vyhrály Filipíny. A samozřejmě jejich část Střední Visayas, což jsou místa, která máme částečně prozkoumané z předcházejících příprav i realizace zájezdů. Měl jsem už kdysi připravené cykloFilipíny II, a jejich součástí bylo i souostroví Camotes, jen tři hodiny lodi od mezinárodního letiště Cebu-Mactan. Když jsem se ponořil do webového průzkumu, až mne zaskočilo, že zajímavé ostrůvky se těší pouze spíše omezené domácí turistice a zcela je pomíjejí hordy backpackerů devastující místní život na jiných ostrovech skupiny Visayas. A bylo to, mohla nastoupit provozní rutina... Letenky, ubytování, trajekty...

A sotva jsme měli základ, jelo se dál. Školu pro Martina si vzala na starost Ma: spojila se s ubytovateli, získala od nich kontakt a vše vyvrcholilo motivačním dopisem do školy. Spáchala jej takovým způsobem, že se zalíbil a že prý už se na nás těší...

Zdravotní příprava už nebyla taková veselá činnost, Filipíny jsou prostě tropy a tak tu je prostě všecko, v riziku vyjádřeným menším či procentem. A při pojmu "tropická medicína kojenců" si každý doktor děckař poklepe na čelo... No, prostě jsme zkontrolovali a dodělali základní očkování a od té doby se snažíme nebýt paranoidní. 

Termín byl kompromisem kompromisů. Maximum pobytu s minimem absence Martina ve škole. Takže začínáme Martinovými jarňáky a končíme velikonočním volnem. Tím se z 5 1/2 týdnů pobytu stanou 4 týdny absence. Naštěstí Martinova škola bere tuto akci bere spíše jako příležitost než hrozbu pro něho. No a já si v práci domluvil "remote office", i v rámci Adventury je to novota, s tím, že když to neklapne, tak je to holt dovolená.