Cestování v tlupě našich rozměrů už začíná být zajímavou výzvou. Už taxi na letiště byl problém. "Statenice už nejsou Prahaaaa, kde platí pro taxi výjimka jízdy dětí bez sedačky", sdělila mi slečna z dispečinku áček, "Nevim, kdo to s vámi riskne, ale existuje nějaká přeprava se sedačkami, to najdeteee...". Existovala, vskutku, mikrobus za 1500 Kč, což v našem případě je asi 200 Kč/km. Zkrátím to, po různých šílených nápadech, přece jen se živím logistikou, vypomohli naši skvělí horní sousedi, kteří sbalili v neděli v 8 ráno svoje mimčo Emilku a jeli s námi svým autem, aby mohli odvézt zpět naši Mazdu domů.
Když pominu různé zabíhání větších děcek v různých částech letiště proběhla Ruzyně bez problémů. S tím, že vysypu veškerou techniku z batůžku (2nb, monitor, tablet, 4 telefony a čtečku se dvěma powerbankami jsem nějak počítal, ale že budu muset vyndat Mikýše z nosítka, to mi hlava nebrala (ne nešel do rentgenu, jen nosítko je vlastně taky opasek...). 13 hodin letu, tolik teď trvá let do Taipeie kvůli rusácké válce (místo přímého letu je to vlastně oblouk spodem přes Turecko, Indii a Čínu), se díky příznivím podmínkám zkrátilo jen na 11 a půl. No ale i tak. Samozřejmě s Mikýšem to nebyla taková idylka, jak ukazuje jeho fotka v košíku (pardon, odborně bassinet), zde strávil menší polovinu cesty, ale rozhodně to nebyl ani žádný průšvih (i když Ma by k tomu asi řekla své, třeba sem taky někdy něco přidá), do plusu šlo i to, že sezení vedle Markéty s Mikešem zůstalo volné (my ostatní jsem seděli v řadě za nimi. No a ti dva velcí se přicucli k obrazovkám všeho druhu a i Míša si za chvilku našla nějakou pohádku či hru. Jenom Martin odmítl akceptovat uměle vnucenou noc (posun byl + 7 hod proti času) a ani nezdříml, obrazovky jsou obrazovky. Míša aspoň trošku. V Taipei jsme doufal, že si v klidu salonku trošku zdřímnou, ale dokázala to na chvilku opět Míša. Stejně tak zabrala na 2,5hodinovém letu na Cebu, vylepšeném hodinovým zpožděním na odletu. Martin zase nic, již na předcházejícím letu propadl pasijánsu...
Po dvaceti hodinách cesty a s časovým posunem 7 hod jsme se v pondělní poledni objevili na Cebu Naši AirBnB hostitelé na Camotes už nám předtím navrhli, abychom přespali v jejich domě (oni sami jsou tč v Evropě, ale smozřejmě, jak je místním obyčejem, mají hospodyni, která se jim stará o dům)), což jsme akceptovali a asi to byl dobrý nápad, protože nás čekal ještě 3hod trajekt na Camotes. Martin při čekání na taxi doslova zhasnul - usnul v Mikešových golfáčích a nebyl k probuzení, ani když jsme jej přenášeli do mikrobusu. Probudil se až po půlhodinové cestě zakončené blouděním taxikáře, které nám dalo ne příliš vítanou vyhlídkovou jízdu. Měli jsme pak "volné" odpoledne, různě jsme dospávali, drobný nákup ve spíše vesnickém okolí apod. Jetlag je protivná věc, za ta léta jsem si pro sebe osvojil různé triky, jenže... s dětmi je to jinak. Jatlag jako takový je problém a obecně míra problémů roste exponenciálně s počtem dětí. A menším dětem se prostě neosvětlí, co by v dané situaci měly dělat. A Mikulášovi už vůbec ne... Takže když jsem ve volné chvíli klimbnul na venkovní terase, vypadl mi z ruky notebook a "mírně" se mi křápl displej. ještě že tu mám druhý monitor. Večer první výpad směrem k lokálnímu centru, spánkem osvěžené dětičky řešily každou zváštnost a nakonec jsme zapadli do hospůdky hrncárny, objednali spoustu talířků, z nichž většina dětem nechutnala, sdružili se s místními (Mikeš se asi vrátí domů značně olíbaný, místňáci bez rozdílu pohlaví jsou z bílého mimina naprosto hotoví), vypili spoustu piva a koly a ještě na zpáteční cestě robátka vyžmudrala zmrzlinu s tím, že se musí naučit příslušné anglické slovíčko.
Ráno dle plánu přijel další taxík a po čtvrthodině jsme byli v přístavu Liloan. Než jsem stihl v 7-11 koupit hotdogy (pak je 2M nechtěly, anžto byly sladké, pálivé či jinak nedobré), už nás hnali na trajekt. Na tříhodinovou plavbu čekala lodička, zjevně sekáč z čínsky mluvící země (nejsem si jist, zda by vyhověla pro linku Paros-Punta - Antiparos), ale moře bylo příznivé, kvůli Míše jsem sice aktivoval igeliťák, ale nebyl potřeba. U lodičky čekala ubytovateli objednaná motorikša (i jejich zdejší prázdninový domeček má svou správkyni) a po necelé půlhodině jsme byli v místě, které se pro příštích 5 týdnů stane naším domovem.
Žádné komentáře:
Okomentovat