Školákem na Filipínách

Jsou chvíle, kdy prostě máte pocit, že je potřeba život někam postrčit. 

Krátce po narození Martina se mi vše obrátilo vzhůru nohama. Byl tu nový tvor. Malý a roztomilý, mnou milovaný, ale byl tu pořád! Osobní potřeby a záliby včetně cestování šly stranou. Miloš v tom měl jasno. Po narození dítěte žena sedí první rok(y) doma a věnuje se péči. Tak je to přeci od přírody zařízené. Naše představy se zjevně významně lišily. Stála přede mnou výzva velikosti afrického slona. Životní, osobní, partnerská, rodičovská, rodinná... 

Jak čas běžel, hledala jsem různé zdroje informací a inspirací, jak žít s dětmi takový život, který jsem si představovala. Postupně jsem nacházela a snažila se inspirovat také Miloše :) Atmosféra se nenápadně uvolňovala, Martin rostl a přicházela další životní zpestření. Narodila se Míša, přišel covid s lockdowny a pak se narodil Mikuláš. V září 2023 začala Martinova školní docházka. "A je to v pytli", proběhlo mi hlavou. "Teď už se nikam jako cestovatelé nevypravíme. Ale počkat, nenene, chce to jen přemýšlet!"

V hlavě se mi začaly vynořovat možnosti a způsoby kombinující nastřádaná data. Potřeba postrčit život kupředu a vyrazit za poznáním sílila. Výuku v české škole zvládal Martin hravě. Zaostání během případné nepřítomnosti tak nehrozí. Co tedy výpravu pojmout více staticky? Sbalíme náš cirkus a přesídlíme ho se do jiné části světa. Martin bude navštěvovat školu, Míša školku. Děti se na chvíli ponoří do jiného světa, poznají odlišnou kulturu "zevnitř" a my vyskočíme z každodenní rutiny. Otázkou tedy zůstalo na jak dlouho a kam vyrazit? Optimální délkou pobytu, kterou si můžeme dovolit a zároveň dává smysl pro daný účel, se jevil jeden měsíc. Děti procítí jinou kulturu a zjistí jak je důležité umět se dorozumět a bez ohledu na kulturu si vzájemně porozumět. Lokalita měla tři základní parametry - teplé moře, tropické klima a kontakt vedoucí k zajištění školy :) Energie se soustředila na Asii.

Prvotní volba padla na Malajsii. Kontaktovala jsem rodinu, která zde žije a děti chodí do školy. "Chcete přijet jen na měsíc? Vaše děti určitě neznají zdejší vzdělávací systém, který by určitě nezvládli. Celé je to nějaká blbost." Tak nějak zněla ve zkratce odpověď. Dobrá, hledám tedy dál. Nitka přes kamarády kamarádů vedla na Bali. Následoval další pokus sestávající z několika telefonátů. "Chcete dorazit už za 2 měsíce a nemáte nic domluvené dopředu? Najít takto narychlo školku natož školu bude asi složité. Kvůli válce je tu hodně Rusů. Lombok? Tam jsou muslimové. Je to volba, kterou teď hledáte?". Vše opět znělo nějak divně složitě. Pořád to není ono, říkám si. "A co Filipíny?" blesklo mi hlavou. Tam to známe, mám tam pár kontaktů, jsou to křesťané, umí anglicky, jsou velmi vstřícní a pozitivní.... To bude ono! Přípravné akce se rozjely.

Miloš vybral souostroví Camotes Islands a přes AirBnb našel krásný plážový bungalov. Už z fotek idylka :) "A co ta škola?", ptám se. "Podívej, nedaleko je základka, tam by mohl Martin chodit i pěšky", zněla první informace vyčtená z mapy. Základní informace o možnostech přihlášení dětí do zdejšího systému jsem získala od známé ze San Carlos na ostrově Negros. Když se ale naši ubytovatelé pochlubili, že mají také tři děti, bylo jasno. Ti přeci musí vědět něco o školách. Byl to pro mě jednoznačný signál, že by nám mohli s integrací pomoci. A skutečně tomu tak bylo, což se ukázalo v následující komunikaci. Musela jsem objasnit, že nepotřebujeme oficiální výstupní report, vysvědčení ani nic podobného, ale jde nám opravdu jen o hlubší nahlédnutí do jiné kultury a poznání odlišností světa. Průvodní dopis, o který jsme byli požádáni, nám zajistil předběžný souhlas s přijetím. 

Po příjezdu jsme se setkali s Jessicou. Kamarádka ubytovatelů a zároveň učitelka na střední škole ve městečku Union byla klíčovou osobou v propojení se školu.  Domluva byla rychlá. Následující den nás čeká ředitelka soukromé školy v San Franciscu. Probouzíme se kolem 9:00 a již v  10:30 nás vyzvedává motorikša. Po příjezdu proběhne prohlídka školy, seznámení s námi a s dětmi, seznámení s třídní učitelkou a učitelkou místní školky. Vše do sebe zapadlo. Martin byl přijat jako "visitor" do Grade 1 -  první třídy a Míša do Kindergarten 2 - druhé třídy školky v soukromé škole Camotes Hillside Academy hovorově nazývané "čá".

 

Den školáka je tu celkem náročný. Výuka začíná v 8:00 (rozvrh je dokonce psaný již od 7:15) a končí v 16:00. Vzdálenost školy od našeho bungalovu je 15km. Školním autobusem překoná Martin tuto vzdálenost za 40 minut. Z našeho městečka je odjezd v 6:30 z hlavni silnice. Domeček, který je teď naším domovem leží na pobřeží a s hlavní silnicí ho spojuje cca 1km dlouhá prašná cesta. Pěšky lze tuto vzdálenost překonat i s dětmi přibližně za 15 min. Budíček tak vychází krátce před 6:00.

  

Výuka v první třídě sestává z: Math - Matematiky, AP - Dějiny lokální a světové, Filipino - Filipínština, M.T.B - výuka lokálního visajského jazyka, English - Angličtina, MAPEH - Hudební nauka+umění+tělesná výchova+zdravověda, Reading supervision - čtení s asistencí, ESP- výuka životních a společenských hodnot - socializace a chování společnosti, Daily routine - pomoc při uklízení třídy, vytírání, uspořádání lavic apod.

Ve škole se Martin začlenil velmi rychle. Míša trochu pozvolněji. S ředitelkou jsme se během krátkého rozhovoru dohodli, že docházka obou dětí začne v pondělí a dopravu zajistí školní autobus. Pak ale Martin zaslechl o testu z matematiky již tento čtvrtek a mě tak nezbylo než se domluvit s třídní učitelkou, zda by se mohl zúčastnit. Teacher Dan, jak nazývají třídní učitelku zdejší první třídy, byla stejně vstřícná a přátelská jako většina Filipínců. Martin tak mohl předvést svou silnou stránku hned u prvních místních zkoušek :)

Ve čtvrtek jsme dle domluvy čekali s Martinem na hlavní silnici u stanice s pitnou vodou. Autobus měl 10 minut zpoždění, ale přijel :) Ve škole pokračovalo domlouvání ohledně daného dne. Neplatil sice klasický rozvrh, ale výuka byla i tak až do odpoledne. "Školní autobus odjíždí v 16:00 a pokud Martin zvládne jet hned sám, může zůstat celou dobu", zněl návrh od Teacher Dan. Nebyl by to Martin, kdyby tuto nabídku odmítl :) Ještě zbývalo domluvit odvoz pro mě a Mikuláše, který celou dobu vzorně spal v nosítku. Vstřícnost a starostlivost Filipínců na sebe opět nenechaly čekat. Než jsem se stačila zeptat, kde tu seženu motorikšu, domluvila mi Teacher Dan soukromou jízdu s jedním z řidičů školních autobusů. Hned první den jsem tak odjížděla ze školy již v 8:30 a Martin vplul neohroženě do místních školních vod.

 V 16:50 jsme tak uvítali malého objevitele po prvním dni školy zpět v našem městečku na hlavní silnici, abychom ho unaveného, ale hrdého, doprovodili pobřežní cestou domů :)

1. 3. Obyčejný den

Den úplně obyč, řek bych takový "vložený". Předevčírem jsme zapsali Martinovi školu, včera se do ní v rámci kvartálních zkoušek podíval na celý den (až se odhodlá, třeba Ma popíše, jak to bylo na místě a nasdílí fotky a videa od pí učitelky, které tají i přede mnou ;-) ). Od pondělka již vypukne pravidelný školní režim. Takže dnes taková mezipohoda. Po snídani vyrazila Ma s Mikulášem a Míšou na pláž, Martin se rozhodl zůstat se mnou v chládku domečku. "Po snídani" je tak trochu eufemismus, znamenalo to po jedenácté dopo ;-) Martin nechtěl, trochu jsem ho chápal, ty polední tepla mi taky moc nekonvenují na sluníčku, bylo totiž klasické středomořské azuro (viz obr). Ale on toho využil k tomu, aby si zapařil pasijáns, který někde objevil. A já měl konečně pár hodin čas na souvislou práci, který jsem zatím přikrádal po půlhodinách. 

Polední nasycení jsme nějak ošulili, stihl jsem si skočit do moře (podle mne má 27-28 °C, stále prý je na Ma studené a vydrží v něm max 1/2 hod) a na čtvrtou jsme si pozvali Brewyho rikčšáka, abychom zásadněji řešili zásobování. Vyrazili jsme do supermarketu. je to  nějaká místní síť samozřejmě na kraji SanFran, čilo tradiční cestou, kterou jsme již několikrát jeli. Šopink není asi nutno popisovat, prostě souboj s lokálními špecifiky versus naše potřeby. Tak se stalo, že máme špagety v akčních balíčcích s omáčkami asi na dva měsíce, no a nekup konzervičku tuňáka za 25 P (10 Kč)... Taky jsme při nákupech potkali paní učitelu, která nás uvedla do Martinovy školy. No tříkolka se prohnula a moje karta taky (zde v premiéře, funguje, s keší nevyjdeme). Nakonec jsme ještě zajeli na tržiště pro ovoce a zeleninu, nakoupili u stánku smažené kuře významně chutnější než u nás ve vsi, a salát z mořských řas pro Ma (nakonec doma se ukázalo, že byl ostřejší a tak na mne víc než půlka zbyla...). Brewy si řekl 600 P za svezení, což je zatím minimum. Jeli jsme s ním už 3x, v podstatě pod.bnou trasu: poprvé z přístavu jednosměrně 600 P, podruhé škola s čekáním tam a zpět 1000 P. No a teď toto :), asi už se propracováváme k místňáckým cenám.

Víkend před námi. Jak postupně řešíme provozní problémy, dostáváme se k dopravě. Veřejná zde neexistuje, nejspíš. Jeepneye jsme viděli, ale spíše nepravidelně. Jediné, co funguje, jsou schoolbusy (pro nás nepoužitelné a taxi tříkolky, ukázka ceny výše. Anebo si pronajmout skútr, výchozí denní nabídka činí 400 P. Ma mi představila vizi, jak se na něj vejdem všichni. Místňáci běžně jezdí ve třech, někdy i ve čtyřech. Moc se mi to nelíbí, ale nejspíš do dopadne jako vždycky.

V okolí je živo. Přijela mládež na víkend, baví se karaoke a řevem na pláži. Nejspíš je z velkoměsta Cebu City, anžto nezdraví a blbě kouká. Některé principy jsou nadnárodní až globální.    

28. - 29. 2. Back to school!

Půl jedenácté vypadá jako pozdě, ale jetlag je jetlag. Prostě nestíhali jsme. Červená rikša, čili ta co nás sem dovezla, dorazila přesně. Tady si zaslouží poznámku můj dojem, jak už rychle vzniká naše místní komunitní bublinka zásluhou ubytovatelu, jež jsme dosud neviděli, ale i místních poměrů: kromě hospodyně už máme i "svého" rikšáka i spřátelenou osobu, která nás bere do školy.

Škola (Camotes Hillside Academy) je vlastně nedaleko přístavu Poro, kam jsme včera připluli. Je to soukromá škola. Ne že bychom ji museli mít i tady, ale místní byli toho názoru, že bude méně svázána byrokratickými předpisy a pravidly než škola státní ohledně zápisu. A nejspíš tomu tak bylo. Na plánovanou návštěvu státní školy už nedošlo a vše šlo ráz na ráz. Krátký rozhovor s milou starší ředitelkou, pak už s třídními učitelkami mateřské školy i první třídy. Vše ve velké pohodě a za zvědaveho zájmu děti, které už si po chvíli dávaly s Martinem placáky. Tady stoji za zmínku, že zdejší systém v podstatě integruje ZŠ a MŠ, no a tato škola má navíc i střední školu, takže zdejší děcko zde může strávit celkem 2+9+4=15 let. No a druha odbocka: zjevně zde vládne matriarchat, podobně jako včera i dnes mne zmíněné dámy víceméně ignorovaly a vše řešily s Ma. Moje role byla vyplnit přijímací formuláře... no a samozřejmě zaplatit. Pro ortodoxní feministku Ma vyznávající (téměř) absolutní zaměnitelnost žen a mužů to bylo poněkud překvapující. Jediní pánové ve škole byli sekuriťáci a řidiči všech možných dopravních prostředků. 

A zatímco jsem se zabýval nepodstatnou administrativou (pro zajímavost zápisné plus 1 měsíc školneho v pesos (1 P = 0,40 Kč): Míša 480+650, Martin 480+860). Ještě k tomu pribude 1400/dite za měsíční schoolbus, asi první položka, která je tu dražší než u nás), Ma zjistila, že zítra jsou kvartálni zkoušky (filipino, angličtina, matematika) a ač má Martin nastoupit až v pondělí, zítra se jich zúčastní. Tedy filipino nejspíš vynecháme.

Na zpáteční cestě jsme se stavili v hlavním městečku San Francisco, zde žoválně zvané SanFran. Domluvili jsme si s již naším rikšákem Brewym, že nas vyzvedne za dvě hodiny po obědě a nákupech. Restauračka evropsky středomořského stylu byla dobrá a na místní poměry opravdu drahá, oběd ve 4 byl za 1800 P.  Skoro jak naše útrata ve škole. Udělali jsme i nějaké nákupy, děti zmrzlinu (corneto za 25 P) a jeli domů a tedy i k moři.

Večer první "normální" jídlo, špagety s kečupem vylepsenym česnekem a oreganem sice není neco, čím by se dalo extra chlubit. Ale misky zůstaly po jidle prázdné a já si aspoň na té jednoduchosti ověřil, co můžu čekat od vybaveni kuchyně. Ten litinový vařič v kombinaci s vyboulenou pánvi je masakr.

V jednu místního času začínalo pohárové derby, ovšem naše tv mi odmítly interetovy přenos z důvodu regionálních práv a tak jsem jen v textovem online sledoval tu šílenou změnu z 2-0 na 2-3. Ta partička z Letné se prostě bez penalty na konci zápasu neobejde.

Usnul jsem tedy po čtvrté a tak jsem jen v mrákotnem polospanku vnímal, jak se Ma s kluky chystá na školní bus s odjezdem v 6:30. Večer jsme rozebrali co a jak bude s návratem a proto mne trochu překvapilo, když se Ma s Mikešem objevili už v devět zpět. S tím že Martin se vrátí sám školním buse odpoledne. V tu chvíli mi to došlo. Martin-pojede-přes-půl-hodiny-sám-busem-na-Filipinách! Samozřejmě že jsme s tím dříve počítali, Martin i doma není žádné pražátko vyžadující mamataxi, busem jezdí běžně i s přestupem, ale přece jen na mne dolehlo, že to přišlo tak rychle. No, samozřejmě že vše bylo ok, když jsme odpoledne u plnící stanice vody na něj čekali, vypadl velmi spokojeně a ještě mával autobusu plný dojmů. 

Test z matiky ok, prý řešil v hodině nějaké další příklady a děti mu tleskaly. Taky si přinesl drobnou oděrku z nějaké hry. Výsledek angličtiny bude zítra. A normální škola od pondelka, jak bylo domluveno.

No a my přes den? Snažil jsem se se vystrnadit zbytek M na pláž, abych se konečně pustit do soustavnější práce, zatím jsem kradl čas po pulhodinkach. Povedlo se.

Večer jsem spáchal míchaná vejce vylepšená konzervičkou trhaného hovězí a okurko-rajským salátem. Jednoduché, ale když jsou kvalitní suroviny, tak i efektní, zvlášť vejce a okurky byly netušené chutě i vůní. A investice do importniho oliváče (300 P/ 250 ml ... uaah) se přece jen vyplatila. 11 vajec prý bylo málo...

P.S. Někteří se ptají, jak stíhám psát blog se 3 dětmi. Jednoduché: i doma trpím stařeckou nespavosti, stačí mi 4-5 hod spaní. V 9, nejpozději v 10 všichni zalehnou a já mám 4 hoďky pro sebe 😜